.png)
Počáteční nadšení z celodenního pobytu doma s páníčky je nenávratně pryč. Nezbývá než si zvykat. Mám teď doma důležitou roli. Stala jsem se paní domu a nesu tedy tíhu odpovědnosti za ochranu naší boudy. Nejsem si úplně jistá, co bych měla dělat, pokud by se něco stalo, ale v improvizaci jsem mistr. Skákat lidem až po hlavě, zuřivě je olizovat, plést se pod nohy, mlátit ocasem do nohou a do toho náruživě kňučet. To zatím zabralo na každého.
Průběh dnů je teď hodně podobný a podobné jsou i některé naše rituály, které jsme si s páníčky vybudovali. Přiznám se, že občas těm lidem nerozumím. No posuďte sami. Páníčci přijdou domů, otevřou dveře a já protože vím, jak se jim po mě stýskalo, okamžitě je běžím přivítat. Jsem holka vychovaná a proto vím, že k pozdravu neodmyslitelně patří i polibek na tvář. Máte vůbec tušení, jak těžké je dát člověku obyčejnou pusinku? Jen oni jakoby snad žádné vychování ani neměli. Skáču co můžu, snažím se najít skulinku prostoru, kudy bych se dostala ke tváři, ale narážím na stále větší odpor. Když už se mi to čas od času podaří a jednu tvář nepatrně olíznu, nedočkám se většinou ničeho jiného než nevrlého „Fuj!“ a tím pak většinou mé snažení končí. Ačkoliv vím, že slušnost je jeden polibek z každé strany, já mám svědomí čisté. Víc prostě zvládnout nešlo. A že jsou oni trochu burani, za to já nemůžu. Páníčky si pes nevybírá a jinak jsou fajn.
To ale není konec našeho vítacího rituálu. Dny jsou občas dlouhé a když je moc času na přemýšlení, může se dostavit i stres. A jak už jsem Vám dříve psala, stresem se my pejsci musíme prokousat. Bereme zavděk čímkoliv, co je zrovna po pacce a nejsme nijak vybíraví. Květináče, časopisy, knížky, podložky, kapesníčky, svíčky, figurky, věnce, zvonečky, ručníky, ubrusy, ponožky, boty. To je krátký výčet věcí, které v prvních dnech výrazně pomohly k zlepšení mé psychické pohody, více než cokoliv jiného. Vřele doporučuji, funguje to. Zároveň je zajímavé, že stejné věci přispěly k výraznému zhoršení psychické pohody mých páníčků. Je vidět, že pes a člověk jsou tvorové rozdílní. Zatímco já, hrdá na to, že jsem vše rozcupovala do posledních kousíčků, se běžím pánečkům po přivítání ihned pochlubit, co jsem pro ně dnes vyrobila, oni pro to nemají vůbec pochopení. Vztekají se, křičí, vždy docela zčervenají, něco vzrušeně vypráví a rozhazují u toho rukama. Sice jim nerozumím, ale pochopila jsem, že mou radost nesdílí a tak raději utíkám na své místo, kde mi hrozí nejmenší nebezpečí, že budu roztrhaná na stejně malé kousíčky jako ty kapesníky.
Přeji Vám krásný den bez zbytečného stresu a pro všechny případy mějte nějaký ten papírový kapesník vždy po ruce.
Vaše Adunka